-

tvůrci Královské cesty

Jdeme-li dnes po Královské cestě, vidíme především barokní město; jen málokdy si uvědomíme, že pod našima nohama spí ještě města další, o celé epochy starší. Nejhlouběji je město románské, pohřbené hluboko pod vrstvami mladších dob, takže přízemí tehdejších domů tvoří suterén dnešních budov, často dokonce suterén druhý. Na hřbetě románského města spí Praha gotická, z níž se už zachovalo o trochu více, ale zbytky gotických domů většinou pohltily mladší, renesanční a barokní stavební úpravy, takže bez důkladnějšího průzkumu je objevíme jen málokde. Za fasádou z konce devatenáctého století se mohou skrývat renesanční stropy, barokní schodiště, gotické oblouky v přízemí a gotické či románské sklepy – vždyť historie některých domů sahá až do dvanáctého století, kdy se dřevěné osady pod Pražským hradem a zejména kolem tržiště na protějším břehu Vltavy začaly měnit v kamenné zárodky budoucího města. Dřívější epochy měly pramálo pochopení pro minulost a cosi tak podivného jako ochrana památek by našim předkům připadalo přinejmenším pochybné… Prohlídka takových míst je obrovský zážitek – prorůstají zde svědectví stylu života mnoha století a jednotlivé prvky různých stavebních etap žijí zpravidla v dokonalé a časem mnohokrát prověřené symbióze. A je tu ještě jedno město, které bohužel běžný turista zahlédne jen nepravděpodobnou náhodou – vnitřní svět domů, interiérová výzdoba, doklady uměleckého řemesla různých epoch; kované zábradlí schodiště, nádherná keramická dlažba obytných prostor, dřevěné malované stropy s různými motivy a pestrými barvami, fresky, štuková výzdoba, kovářské práce.

Nové podněty zpravidla do města na Vltavě přinášeli světoběžníci, kteří sem přicházeli se znalostí architektury francouzské, německé či rakouské; to však naznamená, že pražská architektura jen slepě kopírovala cizí vzory. Praha, město na křižovatce kultur, byla tavicím tyglíkem vlivů a mnohé stavby všech epoch se vyznačují značnou mírou originality. Umělci i řemeslníci, ať byly jejich dosavadní cesty jakékoliv, se podřizovali geniu loci Prahy a na oplátku dávali městu to nejlepší.

Volná aglomerace osad pod Pražským hradem dostala pevnější organizaci v době panování posledních Přemyslovců; po roce 1230 se plně prosadil románský sloh, především na dnešním Starém Městě, kde již tehdy stály výstavné kamenné domy. Gotika, která sem pronikala od poloviny 13. století, se naplno rozvinula v době rychlého rozkvětu pražského souměstí za panování „otce vlasti“ císaře Karla IV., který Prahu pozvedl na své sídelní město – vedle velkorysého projektu Nového Města pražského patří k jeho nejvýznamnějším urbanistickým počinům založení katedrály sv. Víta na či stavba Karlova mostu. K těmto i jiným stavbám do Prahy pozval vynikající odborníky z ciziny: Francouze Matyáše z Arrasu a geniálního Němce Petra Parléře, který v Praze vytvořil zcela mimořádné a originální vrcholně gotické dílo. Ruku v ruce s velkolepými stavbami státního významu šla i výstavba měšťanských domů a tato konjunktura pokračovala i po Karlově smrti, až do doby chaosu husitských válek. Novou stavební aktivitu poté rozvinul Vladislav II. Jagellonský, který pověřil německého architekta B. Rieda přestavbou Pražského hradu; jeho práce nese již četné rysy renesance, nového stylu pronikajícího do Zaalpí z jižní Evropy.

Další stavební vzepjetí přinesla doba po velikém požáru Malé Strany, Hradčan a Hradu v roce 1541. Na spáleništích a zbytcích domů postupně vyrostla renesanční zástavba včetně velkolepých šlechtických paláců, které budovali především italští (vlaští) stavitelé, zedníci, kameníci a štukatéři. Ani ti ale nestavěli stejně jako ve své domovině; brzy nasákli pražskou gotikou a jejich styl se přetavil v originální českou renesanci, charakteristickou mj. vysokými zděnými štíty. Rozkvět renesančního – vlastně již manýristického – stavitelství pokračoval i za vlády císaře Rudolfa II.; podivínský milovník věd a umění překvapivě zvolil Prahu svým sídelním městem a při svém dvoře soustředil významné vzdělance a umělce celé Evropy. Stavby Rudolfových architektů, realizované především na Pražském hradě, již v mnohém předznamenávají nástup dalšího slohu, baroku.

Barokní stavitelství se v Čechách rozvíjelo po skončení strašlivé třicetileté války a zprvu bylo výrazně spojeno s ideologickým vítězstvím katolické habsburské strany. Stejně jako předešlé umělecké slohy, i barokní architektura v Praze začala přejímáním cizích vzorů, zejména italských a španělských, později i německých a rakouských, brzy ovšem modifikovaných historickým dědictvím pražské zástavby. Společenské změny vložily moc a prostředky do rukou cizí, válkou zbohatlé šlechty a církevních řádů, zejména jezuitů. Nízké ceny pozemků ve vylidněném městě zároveň umožnily výstavbu velkolepých paláců bělohorských vítězů i církevních staveb a velkorysou přestavbu mnoha starších objektů; až v závěru 17. století se naplno rozběhla i přestavba starých a výstavba nových měšťanských domů, většinou na starých gotických parcelách. Práce vynikajících architektů té doby, mj. J. B. Matheye, G. B. Alliprandiho, K. Dietzenhofera, K. I. Dientzenhofera, J. B. Santiniho či F. M. Kaňky dosáhla ve spolupráci se sochaři M. B. BraunemF. M. Brokofem či malíři P. Brandlem a V. V. Reinerem jednoho z vrcholů středoevropského baroka. Ani barokní architekty nezanechala chladnými pražská gotika, zejména Santini dospěl k obdivované svébytné syntéze obou směrů, příznačně nazývanému barokní gotika. Praha se – spolu s celou českou krajinou – změnila v barokní perlu, později poznamenanou jen dílčími zásahy a úpravami. Tečku za barokním stavitelstvím v Praze učinily války, město bylo okupováno za války o rakouské dědictví v letech 1741–42 a poté znovu za sedmileté války v roce 1757. Mnoho domů a velká část Pražského hradu byly tehdy zničeny; projekt obnovy Hradu z příkazu císařovny Marie Terezie vypracoval N. Pacassi.

Na závěrečnou fázi baroka navázal střízlivý klasicismus, v 1. polovině 19. století se v architektuře prosadil romantismus a po roce 1850 převládly historizující slohy, snažící se o programový návrat k výrazivu minulých epoch; s tím souvisela byla i obnova památek v puristickém duchu. Po roce 1900 nastoupila v Praze secese a krátce po ní, po roce 1907, originální český kubismus. Následné styly jsou již projevem moderní architektury v Československé republice. Praha rostla a pohlcovala okolní obce, aby se stala moderní milionovou metropolí s nádherným historickým jádrem, obdivovaným nadšenými návštěvníky ze všech stran světa.

 

počet návštěvníků stránek:

 – Počítadlo.cz           Provoz webu zajišťuje www.internetportal.cz